Annin příběh

 

„Péče o tchyni mi pomohla pochopit, jak se člověk cítí, když se musí spolehnout na fyzickou pomoc ostatních.

 

Studiem v časopisech a na internetu jsem zjistila, že na inkontinenci někdy během svého života narazí přibližně čtvrtina žen. A řada z nich potřebuje každodenní pomoc – to je spousta lidí, kteří zakouší to samé!“

 

Naše lékařka mi potvrdila, že jde o mimořádně častý problém. Když jsem se zmínila o tom, že s tím Marie vůbec nebyla u lékaře, řekla mi, že o svých problémech s močovým měchýřem je ochotná mluvit jen necelá polovina lidí. Proto tento stav zůstává často neléčený.

 

Marie je silná žena a otevřít s ní tuto otázku nebylo snadné. Když se to ale stalo znovu, řekla jsem jí, že jí můžeme pomoci. Když jsem se o tom zmínila, byla hrozně rozčílená, i když jsem jí řekla, že přece nejde o nic trapného. Nechala jsem věci trochu vychladnout a pak jsem ji vzala k doktorce.

 

Všechno se zlepšilo. Zajistili jsme, aby se vždy včas dostala na toaletu a vybrali jsme správnou velikost vložek s kontrolou zápachu. 

 

Pak ovšem, o pár měsíců později, zůstala odkázaná na invalidní vozík. Najednou jsem se ocitla v roli pečovatelky – což byla pro nás obě nová situace. Každodenní péče související s umýváním a návštěvami toalety vyžadovala vyšší úroveň důvěrnosti a to bylo náročné – zvláště pro mou tchyni. Možná by to bylo lepší, kdybych byla její dcera, ale jistá si nejsem – je to mimořádně citlivá záležitost. Můj manžel samozřejmě pomáhal, ale svou práci a opačné pohlaví rád využíval jako omluvu pro to, aby se intimní péči vyhýbal.

 

Po několika pokusech a omylech se nám s Marií podařilo se v oblasti péče sehrát. Přes den jsme používaly inkontinenční vložky, které jdou vyměňovat, aniž bychom jí musely svlékat punčochové kalhoty. V noci jsme přešly na inkontinenční kalhotky, které je možné po stranách roztrhnout, takže se ráno dají rychle a čistě sundat.

 

Jsem ráda, že jsme s Marií našly způsob, jak překonat rozpaky. Dnes je mnohem snadnější s ní vycházet.“